Kapitánův deník z cesty do Maďarska

Kapitánův deník – hvězdné datum 30–09–2013
První den naší cesty do Maďarska začal už v 6.00 ráno, když se všech 7 účastníků exkurze z SGO včetně Mgr. Magdy Hrstkové sešlo před budovou opavského východního nádraží.

Průvodce nám po celou dobu zájezdu dělali paní PhDr. Vymětalová a pan profesor Jirásek, primátor města Opava, oba renomovaní historici. S mírným zpožděním, které zapříčinila nutnost objíždět „Dé jedničku“, jsme krátce po poledni dorazili do Ostřihomi. Město bylo mezi 10. a 13. stoletím hlavním městem uherského státu, než se centrum přestěhovalo do Visegrádu a později do Budína. Navštívili jsme baziliku sv. Štěpána, postavenou v roce 1822, která je největším křesťanským stánkem v dnešním Maďarsku. Po prohlídce baziliky jsme se ještě pokochali vyhlídkou na most Marie Valérie, který spojuje maďarský pravý břeh Dunaje s tím levým, na němž se rozkládá už slovenské město Štúrovo. To bylo od Ostřihomi odděleno Trianonskou smlouvou po 1. světové válce. Most, který byl zničen v průběhu 2. světové války, se obnovy dočkal až po více jak šedesáti letech, v roce 2001. Do té doby zde fungoval pouze přívoz. I dnes ovšem mohou po mostě projíždět jen osobní auta a autobusy. Nakonec jsme ještě sestoupili do centra Ostřihomi a poté se již vydali na další cestu směrem do Budapešti.
Luděk Plachký, 4. A

Kapitánův deník – hvězdné datum 1–10–2013
Druhý den byl zároveň naším prvním v Budapešti Ráno jsme začali prohlídkou bývalého římského města Aquincum, kde se dnes rozkládá archeologický park a muzeum. Dále jsme navštívili populární jeskyně, které se nachází přímo v tomto hlavním městě a kde jsou k vidění krásné krápníkové útvary, např. Sněhurka i se sedmi trpaslíky. Výklad byl v angličtině a průvodce se snažil, abychom mu dobře rozuměli. Den jsme zakončili prohlídkou největší evropské synagogy a židovského muzea, kde jsme se dozvěděli mnohé o způsobu života tohoto etnika a o jeho cestě historií. A konečně – večer zbyl čas i na malou oslavu, jelikož jeden z účastníků exkurze, náš spolužák Vojta Hlubek, slavil osmnácté narozeniny.
Lucie L. Hurníková, 3. A

Kapitánův deník – hvězdné datum 2–10–2013
Ve středu jsme po příjezdu do centra Budapešti vystoupali lanovkou až na vrchol zvaný Várnegyed. Ocitli jsme se tak na budském břehu Dunaje, v bývalém městě Buda, které se pyšní především svým palácem a Matyášovým chrámem, nazvaným podle bájného zakladatele ze 13. století. Působivou vyhlídku na řeku Dunaj nám odtamtud zajistila bílá hradba – Rybářská bašta, která byla navržena jako doplněk sousedícího chrámu. Naši průvodci nás trochu zaskočili úkolem, abychom vymysleli co nejoriginálnější vysvětlení, proč se opevnění říká Rybářská bašta, když k Dunaji je to odtud tak daleko. Za nejlepší byl uznán názor Vojty Hlubka, že rybáři se sem přestěhovali poté, co jim dole u vody racci pořád kradli nalovené ryby. Zbytek dne se nesl v duchu umění. Navštívili jsme Maďarskou národní galérii, kde jsme mohli spatřit výtvarné objekty důležité pro maďarskou historii, obrazy a sochy počítané ke kulturnímu dědictví země. Zašli jsme si také na příležitostnou výstavu děl Marca Chagalla a významných impresionistů.
Michaela M. Kurková, 3. A

Kapitánův deník – hvězdné datum 3–10–2013
Svítá, přichází 4. den výpravy. V pokoji lze sotva slyšet pravidelné oddychování. Pak slunce vystoupá nad obzor, všichni už procitají – jako první se vyhoupne z postele Opavák, šramotem vypudí zpod podušek Valacha od Zlina. Prajzaky ani nenapadne vstát dřív, než to bude nezbytně nutné, takže dál leží zachumlaní v manželské posteli. Přece se ale nakonec odhodlají, a tak se všichni čtyři vydávají na snídani. Tak se o čtvrt na osm ráno sejde celá výprava v hotelové jídelně u bufetu. Už za půl hodiny se všichni cítí dosytnosti najezení pikantním salámem, paprikou, bílým chlebem, sýrem a jinými potravinami.
A v osm se vyjíždí do centra Budapešti. Po cestě v autobuse ještě všechny pan profesor Jirásek počastuje krátkou přednáškou a paní doktorka Vymětalová přidá pár pokynů. Autobus se proplétá po výpadovce, která je lemována betonovými stěnami panelových domů. Za chvíli však vjíždí do rušných ulic a širokých tříd trochu starší části města, kde s hrknutím zastaví kousek od městské tržnice. Přízemí řekl bych baziliky tržnice je naplněno stánky s potravinami – jsou zde doslova desítky řeznictví s paprikovými klobásami, pekařství, kořenářství, zelinářství a prodejen spousty dalších pochutin. Obtěžkáni (nejen v zavazadlech) potravinami a suvenýry se opět všichni nahrnou do autobusu, zanedlouho už se ale zase vystupuje na Náměstí hrdinů. Všichni se vydají přes náměstí, zastaví se až pod sochou archanděla Gabriela a chvíli si prohlížejí monumentální Millenniumi emlékmű (pro nezasvěcené Památník tisíciletí). Kromě sloupu se sochou archanděla vprostřed náměstí se tu tyčí dvě obloukové arkády, odkud na návštěvníky shlíží „velcí Uhrové“. Výprava se ale dlouho nezdrží, jde se do Szépművészeti Múzeum (tentokrát Muzeum výtvarných umění). Tady se všichni rozejdou, aby mohli v téhle pompézní budově v římském stylu obdivovat díla mistrů gotických, renesančních a barokních a několik děl op-artu a jiné abstraktní i neabstraktní moderny. Ze Szépművészeti Múzeum výprava odchází až k odpoledni. Teď se jede směrem k Parlamentu.
Ozývá se dunění ... stále blíž a blíž ... projíždí asfaltovací souprava. V pozadí parlament, v popředí pojízdný míchač betonu. Po náměstí okolo parlamentu dnes nepobíhají turisté s foťáky, ale řemeslníci v oranžových vestách. Zanedlouho už se však všichni naši Češi mačkají před vstupem do budovy. Tady se prochází skrz detektor, nikdo si nenese svazek ručních granátů (jenom svazek sušených pálivých paprik – vyjde to skoro nastejno, ale detektor je nenajde), takže se jde dál. Výpravy se ujmou dva průvodci, jeden mluvící německy a jeden anglicky. Za chvíli už stoupáme po širokém schodišti lemovaném zlacenými sloupy, na konci schodiště je vstup do dómu, ve kterém uprostřed, chráněné dvěma vojáky s tasenými šavlemi, trůní korunovační klenoty. Tisíc let stará koruna s nahnutým křížkem na vrcholu, žezlo s křišťálem velkým jako pěst, jablko z ryzího zlata a meč kovaný v Benátkách. Ještě se nahlédne do jednací síně parlamentu a už se zase jde zpět do ruchu a řinčení na náměstí.
Posledním bodem programu posledního dne v Budapešti je projížďka lodí po Dunaji. Nejdřív se jede autobusem na nábřeží, pak následuje hodinové čekání a už se nastupuje do lodi s prosklenou palubou. Každý dostane ještě sklenku minerálky a pluje se po Dunaji ozářeném zapadající sluncem. Nezbývá, než se vrátit na hotel, sbalit kufry a naposled zde zalehnout do kanafasu.
Martin M. Bárta, 3. A

Kapitánův deník – hvězdné datum 4–10–2013
Je časné ráno, když naposledy scházíme do přízemí na snídani, abychom nasyceni mohli vyrazit na cestu, ještě než roztaje poslední ranní jinovatka. Čeká nás několik hodin cesty směr Visegrad – malý hrad nad Dunajem. Vzhledem k únavě z předešlého večera některé z nás jinak poutavý výklad pana profesora spíš uspává. Po příjezdu na místo a většinovém rozptýlení našeho stáda jsme měli možnost projít se po hradě podle libosti. Šťastnější z nás využili možnosti nahlédnout do dobových dílen, ostatní se spokojili s prohlídkou zbytku opevnění a krásným výhledem na široké okolí. Poté, co jsme – z vděčnosti za krásný výlet – vsadili Mgr. Hrstkovou do klády, nastal čas utratit u stánků v podhradí zbylé tisíce forintů za všemožné zbytečnosti, z nichž nejdůležitější se jevily jídlo, maďarské vlajky a pohlednice. A pak již nezbylo nic jiného než nastoupit opět do autobusu a vydat se na dalekou cestu k domovu. Odvážíme si zajímavé a krásné zážitky a za to chceme poděkovat Slezské univerzitě a jejím učitelům.
Vojtěch B. Hlubek